Shrnutí

Krajina je částí zemského povrchu zahrnující přírodní složky, jako jsou reliéf, horninový podklad, vodní režim, klima, půda, vegetace , živočichové, ale i kulturní složky, tedy člověkem vytvořené, například cesty, pole, obce a další.

Současná podoba krajiny je výsledkem nejrůznějších dějů, které v daném místě probíhaly v dávné i nedávné minulosti. O reliéfu tak kupříkladu do značné míry rozhoduje stáří a složení hornin, a tak se u nás můžeme setkat například s pískovcovými krajinami plnými hlubokých roklí a skalních měst, které mohly vzniknout jenom díky tomu, že velmi dávno, v mezozoiku, byla oblast dnešního Česka po miliony let zatopena mořem, ve kterém se ukládaly mnohasetmetrové vrstvy písku.

Na podobu vegetace a bohatství živých organismů u nás oproti tomu měly velký vliv mnohem nedávnější události. Z těch přírodních byla nejvýznamnější poslední doba ledová, která skončila zhruba před jedenácti tisíci lety. Přispěla ve střední Evropě k vymření mnoha druhů, které mohly přežít pouze jižněji, kam již vliv severského ledovce nezasahoval. Na druhou stranu ledovec zatlačil i na naše území jiné druhy rostlin a živočichů od severu, které dodnes můžeme najít především na horách, kde se přírodní podmínky nejvíce blíží drsnému podnebí severní Evropy. V posledních staletích mělo ovšem na vegetaci střední Evropy největší vliv působení člověka, který především přechodem k zemědělství začal výrazně proměňovat podobu zdejší krajiny.

Vliv člověka na středoevropskou krajinu byl značný již přinejmenším od počátku středověku, ale ani předtím se nejednalo alespoň v nižších polohách o lesem zcela zarostlou divočinu. Od středověku ale vliv zesílil a na úkor lesů byly postupně rozšiřovány plochy polí, luk a pastvin a výrazně se rozrůstala také lidská sídla. Obrovské změny v krajině s sebou přesto přinesl příchod průmyslové revoluce a intenzifikace zemědělské výroby. Nejenže byly porušeny staletí se vyvíjející krajinářské struktury v podobě malých políček, mezí a remízků, ale zároveň byly v zájmu intenzifikace tisíce pozemků odvodňovány, napřimovány potoky i řeky, rozorávány a přehnojovány louky. Tak velkým zásahům se nedovedla přizpůsobit celá řada druhů rostlin i živočichů, které byly do té doby v naší krajině běžnou součástí a dostala se na pokraj vyhynutí nebo již dokonce vyhynula.

Ani žádné lesy ve střední Evropě nebyly ušetřeny výrazného působení člověka. Ve středověku a raném novověku byly lesy nekontrolovaně mýceny například kvůli zpracování rud nebo pro palivové dříví. To se začalo měnit především od 18. století, kdy začala platit nařízení přikazující hospodařit v lesích plánovitě. Dobře míněné nařízení zastavilo úbytek lesů u nás, na druhou stranu přineslo také některé nové negativní jevy. Především se začaly postupně sázet stromy na základě ekonomické výhodnosti. Preferovány byly především rychleji rostoucí jehličnaté dřeviny, smrk a borovice. Zejména smrkové monokultury se později ukázaly být velmi citlivé na přemnožení škůdců, větrné kalamity i na vliv znečištěného ovzduší. Krajina s poškozenými lesy na hřebenech Krušných hor tak v sobě nese paměť dávného lesního hospodaření i vlivů energetického průmyslu v Podkrušnohoří.

20. století s sebou přineslo do severozápadních Čech také nový fenomén, kterým byl do té doby nevídaný vliv těžby na zdejší krajinu. Zřizování povrchových hnědouhelných velkolomů a jejich výsypek způsobilo změnu krajinného rázu na desítkách kilometrů čtverečních a přineslo celou řadu doprovodných negativních jevů.

Velký vliv na podobu dnešní krajiny získávají ale také další části lidského osídlení. Dopravní komunikace v kombinaci s rozsáhlými lány orné půdy přispívají k fragmentaci krajiny, výstavba skladovacích hal a rozsáhlých sídlišť rodinných domů zase vytváří jev zvaný suburbanizace.

Některé negativní jevy člověkem dříve způsobené je možné alespoň částečně napravit nejrůznějšími podpůrnými zásahy, jakými mohou být rekultivace nebo revitalizace. Princip rekultivací je u nás používán nejvíce ve spojení se zahlazováním následků těžby uhlí, kdy výsypky a svahy dolů jsou cíleně zalesňovány nebo je zde zaváděna zemědělská výroba a jámy po těžbě uhlí se zatápějí  vodou. Rekultivace může urychlit znovuvyužití území po těžbě, na druhou stranu je třeba říci, že vždy zůstává výrazně lepší variantou vyhnout se devastujícímu vlivu těžby na krajinu, protože sebelepší rekultivace nedovede obnovit všechny vazby, které v její dřívější podobě fungovaly.

Jak vyplývá z již uvedeného, vyplatí se ve střední Evropě chránit především takovou krajinu, která dobře funguje, a ve které jsou v dobré rovnováze přírodní složky s těmi kulturními. Rozsáhlejší velmi zkulturněné oblasti je potom dobré kompenzovat jinde oblastmi, kde převládají přírodní procesy. V České republice existují v současné době zákonné úpravy, které ochranu krajiny přímo mají za svůj hlavní cíl.