Krajina v ohrožení?

 Jak vyplývá z předchozích kapitol, krajina se stále proměňuje. V poslední době sledujeme změny, které probíhají nezvykle rychle. Řada těchto změn je způsobena lidskou aktivitou a jsou považovány za nežádoucí. Patří sem např. pronikání lidských sídel do krajiny. Kdysi ostrá hranice se stává nezřetelnou. V krajině se objevují průmyslové stavby, vysílače ad.  Dalšími ohroženími jsou i rozdrobení krajiny vytvářením barier, které brání volnému pohybu (např. dálnice), zavlékání nepůvodních organismů, znečišťování krajiny.

1. Urban sprawl 

Suburbie

Nekontrolované rozšiřování, doslova „rozlézání se“ města do svého okolí. Tento termín se běžně začal používat v 60. letech, kdy zejména v Anglii a USA vznikaly suburbie - jednotvárná předměstí rodinných domků. Hrozí reálné nebezpečí, že se krajina zaplní různými sklady a rodinnými domky a zmizí pod nimi.

Česká krajina prodělala několik vln kolonizace - během středověké revoluce v 13. století, dále v souvislosti s rozvojem hornictví, železářství a sklářství v 16. století a zejména v pohraničních oblastech (Sudetech) při industrializaci v druhé polovině 19. století.

Jako neokolonizaci můžeme označit chalupaření obyvatel města po roce 1960.

Je zapotřebí omezovat další zástavbu mimo hranice dnešních sídel a podporovat a zlepšovat výstavbu v zastavěných částech obcí a měst. Osud české krajiny je víc než v rukou ochranářů v rukou architektů a urbanistů.

2. Fragmentace krajiny

Dalnice

Krajina protkaná cestami, vedoucími na všechna pěkná místa, se nám jeví jako vlídná a přátelská. Pro jiné organismy tomu ale může být právě naopak. Krajinou vedou nejen úzké pěšiny, ale i širší štěrkové a asfaltové cesty, silnice a dálnice, průseky elektrických vedení, železniční tratě, vodní kanály a samozřejmě ploty a zdi různých druhů.

Některé organismy se přes tyto liniové stavby a objekty neumějí nebo nechtějí dostat: stávají se pro ně nepřekonatelnou překážkou. Původní velké plochy různých stanovišť se v naší krajině tímto způsobem rozpadají na menší a menší víceméně izolované ostrůvky. Vězni těchto ostrůvků mají omezený areál k pohybu a životu, omezené množství potravních zdrojů, omezený výběr pohlavních partnerů. Fragmentace krajiny tak vede k poklesu biodiverzity. Jen některé organismy dovedou překonávat vzdálenosti nebo bariéry mezi ostrovy.

3. Fenomén průmyslové přírody

Prumyslova-krajina

Můžeme jej definovat jako přírodu vyvíjející se pod silným a převládajícím vlivem průmyslové činnosti a obvykle začínající od počátečního, „nulového“ stavu kolonizace holých ploch, jakými jsou odkaliště, haldy a bývalé průmyslové plochy. Takto vymezená industriální příroda je odlišná od přírody zarůstajících lomů tím, že lomy bývají často obklopeny více či méně přirozenými porosty, zatímco industriální plochy jsou obvykle téměř úplně „odpřírodněné“ a odříznuté od okolních systémů pásy komunikací a budov.

4. Eutrofizace

Eutrofizace

Nadměrné obohacování půdy nebo vody živinami. Je příčinou mnohých velkých posunů ve složení rostlinných a živočišných společenstev v krajinném měřítku. Na první pohled by se mohlo zdát, že přemíra dobrot snad nemůže v přírodě nikomu uškodit. Nejvyšší druhová diverzita však bývá zpravidla na středně bohatých stanovištích.

Dostatek nebo přebytek živin, hlavně dusičnanů nebo fosforečnanů, vede ke zvýhodnění jednoho nebo několika málo konkurenčně zdatných druhů, které začnou vytvářet velké množství biomasy a potlačí ostatní druhy. Eutrofizaci urychluje přísun živin zvenčí (vypouštění odpadních vod, hnojení, spad z atmosféry) a také snížení nebo zastavení odběru živin ze systému ven (když se louka přestane kosit a seno se přestane odvážet nebo když se přestane lesní hrabanka těžit jako stelivo).

5. Kontaminace krajiny

Skladka

Znečišťování prostředí je na první pohled nenápadné, ale všudypřítomné. A v tom spočívá jeho hrozba. Lidská civilizace produkuje velké množství pevného, tekutého i plynného odpadu. Zatímco třeba skládky jsou problémem převážně lokálním, znečištění vody nebo vzduchu nerespektuje žádné hranice.

Velice nebezpečné jsou biologicky aktivní, nebo dokonce toxické látky, hlavně těžké kovy nebo pesticidy. Mnohé se mohou kumulovat ve tkáních živých organismů a přenášet v potravních řetězcích. Z výfukových plynů a průmyslových emisí vzniká působením slunečních paprsků fotochemický smog, jehož složkou je jedovatý ozón. I když je v našich silách proces pokračujícího znečišťování omezit nebo zastavit, nedovedeme se často smířit s tím, že by to pro nás někdy mohlo znamenat pokles životního komfortu.

6. Neofytizace krajiny

Je pojem popisující obohacování původní květeny cizorodými prvky. Na našem území zdomácňují a šíří se cizí rostlinné druhy zplanělé z výsadeb nebo zavlečené z jiných zemí a kontinentů. Podobné procesy samozřejmě existují i v živočišné říši, jen pro ně pravděpodobně dosud chybí výraz. Celkově vzato se v naší krajině formuje neobiota.

Zdálo by se, že půjde jen o přírodovědnou zvláštnost, ale to jen do té doby, než se některý nový organismus utrhne ze řetězu a začne se šířit v krajinném měřítku: začíná biologická invaze. Pokud invazní druh přitom navíc začne měnit své prostředí a vytlačovat původní společenstva, jde do tuhého.

plzák portugalský

bolševník velkolepý

7. Acidifikace a degradace půd

V roce 1999 bylo dokončeno odsíření velkých tepelných elektráren a dalších velkých zdrojů oxidů síry, což vedlo k poklesu emisí na úroveň pouhých 10 % oproti stavu na počátku 90. let. Kyselost srážek však za poslední desetiletí poklesla ve středních Čechách vcelku nepatrně - z asi 4,2-4,3 pH na hodnoty kolem 4,4-4,5 pH. Již toto zmírnění se projevilo výrazně nižšími koncentracemi řady stopových prvků, které lépe migrují v kyselém prostředí. Naopak přibylo oxidů dusíku (a následně i nízkého, toxického troposférického ozónu), které pocházejí zejména z automobilového provozu.

V současném lese se projevují dva typy acidifikace. První je způsobena rozkladem lesního humusu - například smrkové jehličí se rozkládá pomalu a uvolňuje velké množství organických kyselin. Ještě závažnější je přímá antropogenní acidifikace, která na zem padá v podobě deště, sněhu a mlhy. Sečteme-li účinky obou zdrojů kyselosti, pak nejspíš dostaneme - a to zejména na málo mocných a přirozeně kyselých podhorských půdách - lesní kalamitu. Ta se v konečném působení může projevit jako kůrovcová kalamita či vývraty způsobené větrnými bouřemi a těžkým sněhem, ale někde na počátku je celkové oslabení lesa.

Oslabení lesa souvisí s degradací půd. Ta probíhá ve třech stupních. Pokud půdy obsahovaly karbonáty, dojde nejprve k neutralizaci karbonátů, pak jsou vylouženy alkálie jako sodík a draslík a nakonec kyselé srážky napadají živce a jílové minerály, které do prostředí uvolňují všudypřítomný hliník. Hliník proniká místo hořčíku do molekuly chlorofylu, ta přestává být funkční a strom se jí i s jehličím zbavuje. Plošnou degradací půd, a tím i oslabením lesa jsou postiženy zejména výšky nad 700—800 metrů a chudé půdy. 

Při neutralizaci půdních karbonátů a alkálií vznikají různé soli, které napadají nejenom pískovcové skalní útvary, ale také památky jako Karlův most, barokní sochy i současné omítky. Zasolování zejména měst se tak stává nechtěným důsledkem spalování hnědého uhlí v letech 1950—1990. Ještě závažnější, ale našim očím jinak „neviditelný“ dopad měly a mají kyselé srážky na půdní faunu, a tím na celý svět geochemických cyklů mnoha různých látek.

 Sira_sumava

 Změna kyselosti vody v Černém jezeře na Šumavě.